Z výzkumů vyplývá, že sexuální násilí patří mezi nejméně oznamované delikty, ačkoli je, s výjimkou vraždy, znásilnění považováno za nejvíce zraňující zločin. Oficiální statistiky doprovází tzv. vysoká latence (zatajování a skrývání činů).

V ČR je oficiálně registrováno jedno až dvě znásilnění denně – předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů (znásilnění, ke kterému došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, je nahlašováno pouze v 3 % případů).

Častěji bývají oznamovány případy, kdy došlo k vážnějším tělesným zraněním, nebo byl čin spáchán neznámým agresorem.

Se sexuálním násilím se v průběhu svého života setká až 25 % žen a 6-10 % mužů.

V České republice je dle průzkumu Ministerstva vnitra znásilněna každá osmá žena starší 15 let. Pouze každá třetí znásilněná žena napadení nahlásí policii.

Trestné činy znásilnění tvoří téměř polovinu všech mravnostní trestních činů v ČR. Naprostá většina z žen, které prožily násilnou sexuální zkušenost, byly v mladém věku (16-25 let).

Příčiny malé ochoty oznamovat znásilnění:

• Vztah k pachateli. Případy deviantních a sériových pachatelů, kteří útočí na cizí, neznámé oběti, jsou statisticky ve výrazné menšině; podle průzkumů až tři čtvrtiny pachatelů udržovali určitý kontakt s obětí a až jedna čtvrtina pachatelů napadá sexuálně bývalé manželky, družky či přítelkyně.
• Důkazní problémy. Při vyšetřování se často objevují problémy se získáváním důkazů.
• Subjektivní zátěž plynoucí z trestního řízení. Vyšetřování přináší další stres kromě překonávání traumatické události.
• Sekundární viktimizace a stigmatizace oběti. Podle mýtu „o pravém znásilnění“ nemůže být slušná žena znásilněna, protože vede řádný život, který vylučuje rizikové situace; předpokládá se, že znásilnění je záludné, bleskové přepadení náhodné oběti na osamělém místě brutálním zvrhlíkem; podle dalšího mýtu oběť pozdějšího pachatele provokuje (zevnějškem, chováním, lehkovážností, naivitou atd.). Viz Mýty a fakta o znásilnění.